Papež František a přátelství s mladým Ukrajincem: „Ať už nikdy nikdo neříká, že nemiluji Ukrajinu“
Salvatore Cernuzio – Vatikán
Před setkáním došlo ke střetu. Před asi 80 dopisy duchovní podpory v době války, před 25 setkáními v Domě sv. Marty, před navázáním vztahu jako mezi otcem a synem a dosažením takové důvěry, že – tváří v tvář kritice, kterou na Ukrajině sklidil za některé své výroky – papež zvolal: „Nemáte právo říkat, že nemiluji Ukrajinu“, došlo mezi papežem Františkem a Denysem Koliadou ke střetu. Tento mladý muž pocházející z Kanivu, malého města na Dněpru, se v těchto dnech smutku nad papežovou smrtí podělil s vatikánskými médii o své svědectví, ve kterém říká, že jediné, co si přeje, je vzdát hold tomu, kdo byl otcem a průvodcem v nejtemnější době jeho země.
Když začala rozsáhlá invaze na Ukrajinu, předal jsem papeži Františkovi dopisy od dětí prostřednictvím argentinského pastora Alejandra, jeho starého přítele z Buenos Aires. Byla v nich slova strachu, ztráty, modlitby za mír... Krátce nato jsem zaslechl některé výroky papeže o válce. Zranily mě. Ne proto, že by chtěl ublížit, ale proto, že na Ukrajině jsme žili v epicentru bolesti. A někdy i dobré slovo, pokud není uvedeno do kontextu, může bodnout jako nůž. Napsal jsem mu upřímný, až tvrdý dopis, který končil slovy: „Ukrajina má pro vás otázku, kterou si kdysi vyslechl Petr: Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Nečekal jsem odpověď. Nedoufal jsem v ni. Kdo potřebuje další hlas ze země, kde všichni křičí? Ale už druhý den mi papež odpověděl. Jednoduše, bez okolků: „Přijď. Chci, abys mi to řekl osobně. Potřebuji to slyšet od tebe.“
Právo a povinnost bránit se
A Denys, syn z protestantské rodiny a bývalý student Ukrajinské katolické univerzity, do Domu sv. Marty skutečně přijel. Nikoli bez počátečního strachu, ale také zvědavý na poznání tohoto papeže, který, jak říká, mu vždy připadal jako „pastýř, který se nikdy nebál naslouchat ani těm, kteří k němu přicházeli s bolestí a obviněními“.
Tak začal náš příběh. Nebyla to audience, ale setkání mezi zraněním a srdcem, které hledalo dialog. Ten den jsem dorazil s malou skupinkou: já, můj učitel Myroslav Marynovych (bývalý politický vězeň z Gulagu), pastor Alejandro a několik přátel. Neměli jsme s sebou nic, jen naději, že nás vyslechne. A papež nás přijal a věnoval nám půldruhé hodiny. Nejvýznamnější však nebyl čas, ale způsob, jakým naslouchal. Bez obhajování. Bez ospravedlňování. Naslouchal, nakláněl se dopředu, pamatoval si jména, kladl otázky, žádal o vysvětlení. Vyprávěl nám o svém učiteli, biskupu Stepanu Chmilovi. Při té příležitosti pronesl jednoduchou, ale pro mě velmi důležitou větu: „Ukrajinci mají nejen právo, ale i povinnost se bránit. Protože ten, kdo se nebrání, se blíží sebevraždě.“
Starost o vojáky, vězně, vdovy, děti
S mladým Denysem, kterého František žertovně přejmenoval na „uniatského protestanta“, příběh pokračoval i po této audienci. „Dej mi svou adresu. Napíšu ti,“ ujistil ho papež. Od té doby následovala řada dopisů, asi 80, které si tento mladík schovává doma a které v současné době považuje za svůj osobní poklad.
Vyprávěl jsem mu, co se děje na frontě, sdílel jsem příběhy vojáků, vězňů, kaplanů, vdov, dětí. A on... si to pamatoval. Pamatoval si jména. Ptal se na ně. V jednom z dopisů mi napsal: „Jak se má Gennadij?“ (ukrajinský vojenský kaplan). „A jak se má jeho žena? A ty děti? Jsou všechny naživu po bombardování?“
Nést kříž
Kromě dopisů mezi Františkem a tímto „drahým chlapcem“, jak ho nazýval, se ve Vatikánu uskutečnilo 25 setkání. Informace o nich nebyla nikdy zveřejněna, sloužila pouze k vzájemnému naslouchání: prolínal se při nich Denysův příběh a příběhy válkou zmítaného národa, které mu vyprávěl, a slova pastýře, otce všech. Z papežovy strany to byla „skutečná, tichá, vytrvalá přítomnost“, vypráví Denys.
Když jsem byl plný hněvu – hněvu toho, kdo každý den vidí umírat děti, kdo vidí zničené domy, zlomenou naději – psal jsem mu. A to nikoli pokaždé mírně, naopak někdy to bylo s tvrdostí a zoufalstvím. Vždy odpovídal: ‚Nenos svůj kříž sám. I Kristus potřeboval Šimona‘, opakoval mi několikrát. Jako by věděl, že znovu upadnu, že budu chtít opustit toto pole bolesti. A v těch slovech jsem nacházel sílu vytrvat. Dobře si pamatuji jeden z našich rozhovorů. Viděl jsem, jak je unavený. Navrhl jsem mu tedy: „Drahý otče, neneste svůj kříž sám. Kříž obnáší také tíhu solidarity se stádcem“.
„Jsem hříšník, ale nemáte právo říkat, že nemiluji Ukrajinu.“
Je ještě jedna věta, na kterou Denys Koliada nikdy nezapomene. Bylo to v době, kdy mnoho lidí na Ukrajině ostře kritizovalo papeže Františka za některé jeho výroky.
„Setkal jsem se s ním a řekl jsem mu: „Mnoho lidí na Ukrajině je zraněno. Mnozí říkají, že nás nemilujete.“ S jednoduchostí mi odpověděl: „Můžete říkat, že jsem hříšník. A budete mít pravdu. Ale nemáte právo říkat, že nemiluji Ukrajinu.“
Nemohl jsem mlčet tváří v tvář skutečnosti, že válka je zlo. A že slova o míru, pokud nejsou dobře vysvětlena, mohou znít jako urážka pro ty, kteří umírají. Na to setkání jsem šel jako člověk, který trpí. Řekl jsem mu: „Svatý otče, i dobré slovo může být ranou, pokud není vysvětleno tomu, kdo křičí bolestí. I ty nejlepší úmysly potřebují jasnost, když se mluví o válce.“ Podíval se mi do očí a odpověděl: „Děkuji, že jsi mi to řekl. Možná jsem se mýlil. Pokud bude třeba, přijď znovu. Promluvíme si o tom znovu. Chci to pochopit.“
Bolest z krutosti vůči lidem
Někdy to byl sám papež, kdo převzal iniciativu a kontaktoval mladíka. Udělal to, když viděl záběry mučení ukrajinských vojáků. „To je hrůza. To je vaše křížová cesta... Ale vy nejste jen svědky oběti. Jste svědky vzkříšení,“ napsal jednou. „Dobře věděl, co se děje. A hluboce tím trpěl,“ říká Denys.
Krutost jej nikdy nezatvrdila. Naopak, zůstal mírný, schopný naslouchat, pamatovat si, modlit se za lidi, které možná nikdy nepotkal. A právě v tom vidím jeho skutečnou odpověď na válku: ne v ospravedlňování, v teorii, ale v soucitu, který se nevzdává. S láskou, která se nebojí být blízko ranám. Viděl jsem muže, který se opravdu snažil být blízko. A viděl jsem také, jak často, krutě a záměrně, byla jeho slova vytržena z kontextu. Jak se vytvářel obraz lhostejného papeže, aniž by se poslouchalo, co skutečně říká.
Dobré skutky v tichosti
Papež neopomíjel ani materiální podporu vdovám, sirotkům, bývalým vězňům a zraněným. „Říkal jsem mu: ‚Možná bychom o tom měli mluvit, dát to lidem vědět.‘ A on se usmíval a odpovídal: „Dobré skutky potřebují ticho.‘“
Nezůstával jen u výzev a prohlášení, měl rád konkrétní lidi. Tváře. Příběhy. Ženy, které ztratily manžela. Děti bez otce. Ty, kteří se vrátili z vězení. Často jsem viděl na jeho tváři dojetí, když jsem mu vyprávěl příběhy z války. Ale také naději v jeho očích, když jsem mluvil o odvaze dobrovolníků, lékařů, vojáků, kteří navzdory všemu neztratili svou lidskost.
Byl to někdo, kdo uměl naslouchat
Tento obraz zůstává Denysovi nyní, když papež František už není mezi námi: „Cítím se jako sirotek,“ svěřuje se, „jako někdo, kdo ztratil přítele, který se nebál mých slz, mého hněvu, mých otázek. Často vzpomínám na jeho dopisy, na jeho doporučení: „Modlím se za tebe. Také se za mě modli.“ A občas instinktivně vezmu do ruky telefon, abych mu napsal, jak jsem to vždycky dělal, když bolest byla silná. Ale tentokrát už mi neodpoví.“
Chybí mi. Moc. Navzdory této bolesti však cítím hlubokou vděčnost. Vděčnost za to, že jsem měl někoho, kdo uměl naslouchat, kdo mi byl nablízku, i když mi nedokázal dát odpovědi.
