Arcibiskup Ševčuk: Při masakru v Sumách jsem viděl solidaritu, která překonává strach

Svitlana Duchovyč - Vatikán

„Když jsi zdravý, nepotřebuješ žádnou milost, ani od Boha, ani od lidí“. Když však „zakoušíš bolest, tragédii“ a každý den cítíš, „že sám nestačíš, že potřebuješ ruku druhého, to tě nutí objevit smysl společného putování“ a pomáhá ti to vydržet. Víra a síla ducha, odolnost a naděje v Krista, který zvítězil nad smrtí, dokonce i nad srdcervoucí smrtí po dalším masakru civilistů: Jeho Blaženost Svjatoslav Ševčuk, kyjevský arcibiskup, vypráví vatikánským médiím o novém Svatém týdnu ve válečném období, který začal ruským útokem na město Sumy na Květnou neděli, při němž zahynulo 34 lidí a asi 120 bylo zraněno, včetně asi patnácti dětí. Je to další krutý úder, který však podle jeho slov nezasáhl ani smysl pro lidskost, ani nejhlubší přesvědčení duše.

Prožíváme Svatý rok s tématem „Poutníci naděje“. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně nás také vede k přemýšlení o naději. Jak se změnila naděje lidí na Ukrajině, a zejména katolických věřících, během těchto válečných let?

Naděje je pro nás dnes skutečně zdrojem našeho přežití, schopnosti vzdorovat, jít dál. Myslím, že naděje jako taková se nezměnila, protože naší nadějí je vždy Pán Ježíš Kristus. Nesvěřujeme se něčemu, ale někomu. A tento vztah s Ježíšem, který za nás trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, je zdrojem naší naděje. Možná se mění jen to, jak tuto naději vnímáme a chápeme, jak důležité je mít nejen pocity naděje - jak obvykle říkáme: „Doufejme, že všechno dobře dopadne“, ale mít naději jako ctnost. Tedy jako sílu vlitou Duchem svatým, sílu Zmrtvýchvstalého, který v nás žije a pulzuje. A musím říci, že s rostoucí bolestí roste i toto vnímání, že síla Vzkříšeného Krista je nejen s námi, ale je v nás. Naděje je skutečně skutečností, kterou prožíváme. Za to jsme opravdu velmi vděční papeži Františkovi, který otevřel dveře naději. Musím říci, že mnoho lidí přichází na pouť, zejména v tomto postním období, do našich katedrál, do našich svatyní, právě proto, aby tuto naději posílili. Poutníci se účastní svátosti zpovědi a eucharistie, modlí se za papeže a za jeho zdraví a přijímají tyto milosti, které nám Svatý rok nabízí a které nám Svatý otec dává zakusit nejen v Římě - protože mnoho poutníků jezdí do Říma -, ale také u nás.

Na Ukrajině mnoho lidí trpí ztrátou, traumaty, které zasahují tělo i duši. Právě minulou neděli, během Květné neděle, způsobil ruský útok v Sumách strašlivý masakr. Hrozí, že všechno toto utrpení zastíní význam Zmrtvýchvstání?

Tento Svatý týden, týden utrpení Páně, bohužel začal velkou tragédií. V Sumách, zatímco se lidé v kostelích modlili na Květnou neděli a v pravoslavné katedrále moskevského patriarchátu probíhala homilie, dopadly dvě rakety, které za sebou zanechaly 34 mrtvých, včetně dvou dětí, a 119 zraněných, z toho 15 dětí. Je zřejmé, že každá analýza tohoto útoku, tohoto masakru, ukazuje, že záměrem bylo zasáhnout civilní obyvatelstvo. První raketa zasáhla samotné centrum města a pak - když věděli, že záchranáři, hasiči a zdravotníci okamžitě přijedou na pomoc zraněným - v tu chvíli přiletěla druhá raketa, ještě smrtelnější útok, protože prý tato raketa explodovala ve vzduchu, aby zasáhla lidi pohybující se v centru města. Byla to tragédie, která všechny skutečně šokovala. Máme pocit, že čím více mluvíme o míru pro Ukrajinu, čím více se snažíme, a to i na mezinárodní úrovni, podporovat dialog a hledat dohodu, tím více se setkáváme s těmito útoky, protože opravdu v posledních třech týdnech jich hodně přibylo. Dokonce i tady v Kyjevě žijeme pod bombardováním každou noc. V předchozích měsících se to s takovou intenzitou nedělo. Je vidět eskalace, velmi, velmi silná urputnost. A přesto naši lidé toto utrpení nepociťují jako něco nepřekonatelného, ale jako cestu. Víme, že jsme na křížové cestě. I dynamika křížové cesty spočívá v tom, že nestojíme na místě, ale jdeme, je to cesta, která vede od utrpení ke vzkříšení. A my jdeme společně. Mluvil jsem s naším knězem sloužícím v Sumách, otcem Olexandrem Djadou, který je zároveň ředitelem naší místní Charity. Vyprávěl mi mimořádné věci: po útocích lidé neutíkali z města, ale spolupracovali, pomáhali, uklízeli ulice, připravovali se na Velikonoce. Po útoku se lidé nebojí, naopak jsou více motivováni zůstat, vzdorovat a pomáhat při odstraňování následků útoku. Je to mimořádné, protože lidsky by člověk řekl: „Utečte z tohoto místa, kde zřejmě vládne jen smrt“. Ukazuje to, že lidé mají k této tragédii jiný přístup, přístup těch, kteří dokážou překonat strach skrze víru v Boha. Náš kněz mi řekl, že tyto dvě rakety dopadly jen 200 metrů od sídla Charity, kde pracuje 50 lidí. Druhý den tam byli všichni, pracovali, pomáhali těm, kteří přišli o domov, kteří jsou v nemocnicích, kteří velmi potřebují podporu. Největší starost nám dělají děti. Využívám této příležitosti, abych poděkoval italské Charitě, která nabídla dvaceti dětem z města Sumy možnost zúčastnit se letních táborů v Itálii. V každém případě, jak mi řekl tento kněz, existují stovky dětí, které by potřebovaly strávit dva až tři týdny v klidnějších částech světa, což je období, které by jim pomohlo po psychické i duchovní stránce. Lidé tedy ani po této tragédii nepropadají zoufalství: projevují svou lidskost, křesťanskou víru, solidaritu, která překonává strach.

Jak se ukrajinské církvi daří v tak těžkých podmínkách slavit Svatý rok společně se všeobecnou církví?

Ve srovnání s jinými Svatými roky prožitými v minulosti je toto jubileum jistě výjimečné, protože lidé stále více objevují smysl pro jeho milost. Pokud se totiž máte dobře, máte iluzi, že žádnou milost nepotřebujete, ani od Boha, ani od lidí. Ale když prožíváte bolest, když prožíváte tragédii - když objevujete svá lidská omezení a každý den zakoušíte, že sami nestačíte, že potřebujete ruku druhého - pak vás to nutí objevit smysl pouti, smysl společného putování. Díky tomu také objevíte prostor pro výměnu darů, který existuje nejen uvnitř církve na pouti na zemi, ale také mezi nebeskou a pozemskou církví. V tomto jubilejním roce znovu objevujeme to, co jsme vždy vyznávali ve víře, společenství svatých. Právě toto společenství svatých, společné bytí jako církev, je prostorem, kde je přítomen Zmrtvýchvstalý, Ten, který je zdrojem naší naděje a síly k prožívání pozemské pouti, ale také prostorem výměny darů mezi nebem a zemí. To nás činí odolnějšími, pomáhá nám to vydržet. Při společném putování se skutečně učíme být empatičtí, abychom se nezajímali jen o svou vlastní cestu, ale abychom trochu vstoupili do situace druhého. To je solidarita, která opravdu konkrétně zachraňuje životy. Proto využívám této příležitosti, abych poděkoval všem, kteří jdou s námi. Protože Svatý rok neprožívá jen Ukrajina, ale celá všeobecná církev, a my velmi cítíme tuto solidaritu katolické církve, která je pro nás nyní na Ukrajině zdrojem naší schopnosti sloužit. Každý se dělí o vše, co má: Ukrajina se dělí se světem o svou naději, o svého ducha, a to i v kontextu války. A vidíme, jak to rezonuje v srdcích milionů katolíků na celém světě. A tak vám děkujeme, že jste s námi, že jdete s námi.

Změnily tyto tři roky války nějak vaše vnímání poslání hlavy ukrajinské řeckokatolické církve?

Musím říci, že ano, možná dokonce velmi radikálním způsobem. Protože byzantská církev je ve své spiritualitě a liturgii církví, která při každé slavnosti slaví velikonoční radost. Jsme církví velikonoční kultury. Ale znovu objevujeme, že velikonoční tajemství není jen oslava, není to jen radost nebo slavnost. Zahrnuje také tajemství utrpení a tajemství smrti - tajemství, na která se dnešní kultura možná snaží zapomenout, uniknout jim nebo je dokonce desakralizovat. Utrpení a smrt se v dnešním světě často stávají podívanou a my, kteří jsme v pokušení žít část svého života na „digitálním kontinentu“, riskujeme, že utrpení a smrt přestaneme vnímat. Ale během války, kdy se bezprostřední nebezpečí smrti dotýká vašeho každodenního života, jsme se naučili kontemplovat přítomnost Boha v lidském utrpení a v něm objevujeme křesťanský smysl i tajemství smrti. Protože smrt je absurdní situace: naše lidská přirozenost se proti smrti bouří, byli jsme stvořeni pro život. Ale právě v tomto dramatu utrpení znovu objevujeme přítomnost trpícího Krista a také v tajemství smrti kontemplujeme Ježíše ukřižovaného, toho, který zemřel na kříži, aby na sebe vzal naši smrt a vrátil nám svůj život. Svatý Augustin o tom říká velmi hluboká slova: „On učinil naši smrt svou vlastní a svůj život naším“. Je to něco velmi hlubokého, co musíte znovu objevit, ne studiem pěkného článku nebo čtením pěkné knihy, ale zakoušením této skutečnosti na svém těle, na těle svého lidu, v životě své církve. Nyní doprovázíme tolik trpících lidí, slavíme tolik pohřbů, každý den musíme čelit této realitě smrti, která jako by chtěla mezi námi vládnout. Ale v této vládě smrti, kterou ruský agresor šíří na Ukrajině, hlásáme vzkříšeného Krista, a to zcela mění naše vnímání jak samotné liturgie, tak velikonočního tajemství. To ovlivňuje naši pastorační práci, způsob, jakým lidi doprovázíme a pomáháme jim doufat, že toto utrpení není cílovým bodem, ale východiskem. Není to nepřekonatelný bod, který člověka přivádí k zoufalství, ale jsou to dveře, jimiž lze jít vpřed vstříc Pánově Pasše.

Chtěl byste něco dodat?

Rád bych využil této příležitosti a předal všem našim posluchačům a čtenářům velikonoční přání. Chci, abyste věděli, že i na Ukrajině Kristus vstal z mrtvých, že Ukrajina žije. Jsme národ na cestě k posledním Kristovým Velikonocům. U příležitosti největších křesťanských svátků, které nás přivádějí zpět ke zdroji naší víry, vám přejeme svaté Velikonoce Páně. Přejeme vám tuto radost, která překonává i naše slzy. Zmrtvýchvstalý Kristus je naším léčitelem, uzdravuje naše rány a přemáhá smrt. Ve velikonoční době se navzájem pozdravme slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ a odpovězme si: „Opravdu vstal z mrtvých!“.