„Všichni, všichni, všichni“ se rozloučili s papežem všech
Salvatore Cernuzio – Vatikán
S těmi, kteří byli papeži nejbližší, občas žertoval o tom, že sice řekl Bohu, že je ochoten dožít se „sta let“, ale pak dodal, že se nemůže dočkat, až se setká s Kristem a Pannou Marií, svou matkou, a že v tento den odloučení od pozemského života by si přál „oslavu“.
A skutečně pohřební mše papeže Františka, která se konala dnes dopoledne, v sobotu 26. dubna, byla oslava, prodchnutá veškerou vážností, za účasti více než 250 tisíc lidí z celého světa, mezi nimiž byli kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci, řeholnice, velvyslanci, rodiny, chudí, migranti, mladí lidé a děti, účastnící se jubilejní pouti dospívajících, hlavy států a vlád (mezi nimi také prezidenti Spojených států a Ukrajiny, Donald Trump a Volodymyr Zelensky, kteří se setkali hned poté mezi sebou a poté s Emmanuelem Macronem a Keirem Starmerem).
Obrazy a zvuky
„Všichni, všichni, všichni“ se přišli rozloučit s papežem, který byl vždy uprostřed lidí a srdcem otevřeným všem, jak řekl kardinál Giovanni Battista Re, děkan kardinálského kolegia, během homilie.
Z této slavnosti zůstávají v mysli obrazy, jako ty, které provázely celé jeho pontifikát. Především ruce, spočívající na rakvi, těch, kteří byli dosud papežovou „rodinou“: argentinští sekretáři don Daniel Pellizzon a don Juan Cruz Villalón, téměř dva „synové“ které znal od mládí v Buenos Aires, a věrný italský sekretář, diplomat don Fabio Salerno; pak komorníci, důvěrní Piergiorgio Zanetti a Daniele Cherubini a nakonec Massimiliano Strappetti, osobní zdravotní asistent, který mu byl po boku během celé těžké doby nemoci až do posledního dechu a který políbil rakev před jejím vynesením na náměstí. A pak ještě další obrazy: slunce vycházející zpoza obelisku a osvětlující rakev položenou na podstavci uprostřed náměstí, na které leželo evangelium, jehož stránkami listoval vítr, stejně jako tomu bylo při pohřbu jeho předchůdce, Jana Pavla II., před dvaceti lety; slzy lidí a příbuzných; dlouhá řada věřících, která se táhla od svatého Petra až k Andělskému hrdu, kde mnozí čekali na mši od předchozí noci; vlajka s nápisem: „Adios padre, maestro y poeta“.
Zůstávají v mysli také barvy: purpurová roucha kardinálů, zlaté mitry patriarchů východních církví, černé závoje manželek panovníků a diplomatů, bílo-červené péřové čelenky původních obyvatel Kanady. Zůstávají v ní i zvuky: pláč novorozeného dítěte v prvních řadách argentinské delegace, křik racků mísící se s bzukotem dronů, Requiem papežské Scholy Cantorum a Ora pro eo zpívané davem lidí v odpovědi na latinské litanie; „W il Papa“ (Ať žije papež), tiše volané jedním mužem v prvních řadách.
Potlesk při vynášení rakve a během homilie
Ale především zůstává v paměti potlesk. Mnoho potlesku, který se ozýval z hloubi davu a jako příboj se nesl až k oltáři, když v 10:08 rakev opustila baziliku sv. Petra, nesená na ramenou papežskými sediari v tichém průvodu. Potlesk přerušil také některé pasáže kázání kardinála Re. Byly to ty, ve kterých děkan kardinálského sboru připomněl přání Jorgeho Maria Bergoglia, aby církev byla „domovem otevřeným všem“, jeho první cestu na Lampedusu, kde přinesl úlevu uprostřed jedné z nejstrašnějších tragédií migrace, jeho výzvu k povinnostem a odpovědnosti za společný domov; neustálé papežovy apely během pandemie Covidu-19 a dramatu války, jeho výrok o tom, že válka „je vždy porážkou“.
Procesí s rakví k bazilice Santa Maria Maggiore
Na konci kázání opět zazněl potlesk a v poledne se rozezněly zvony baziliky svatého Petra. Necelých dvacet minut poté skončila bohoslužba a mnoho lidí se z náměstí rozběhlo do římských uliic, zatímco nosiči nesli rakev zpět do baziliky, k Bráně modlitby, odkud byla rakev vyvezena na bílém otevřeném voze. Ten téměř jako papamobil papeže Františka doprovázel na jeho poslední cestě mezi lidmi, kteří ho v hojném počtu čekali po stranách římských ulic – podle odhadů jich bylo 150 tisíc – a loučili se s ním se slzami v očích. Průvod projel přes historické centrum, až k bazilice sv. Jana na Lateránu a nakonec k bazilice Santa Maria Maggiore. „Jeho“ bazilice, bazilice jeho matky, Salus Populi Romani, Panny Marie, která po staletí bdí nad Římem a od dnešního dne nad tímto synem, který, když před ní stál, měl vždy na rtech jedno slovo: „Děkuji“.
