Otázky o zbrojení ve světě stále méně schopném diplomacie
Andrea Tornielli
„Nárůst ekonomických zdrojů na zbrojení se opět stal nástrojem vztahů mezi státy, který ukazuje, že mír je možný a dosažitelný pouze tehdy, je-li založen na rovnováze jejich vlastnictví. To vše vyvolává strach a hrůzu a hrozí, že bezpečnost bude překonána, protože se zapomíná na to, jak může nějaká nepředvídatelná a nekontrolovatelná událost zažehnout jiskru, která uvede do pohybu válečný aparát“. Tato slova pronesl před necelými dvěma lety papež František při 60. výročí Pacem in terris a dobře se hodí i na to, co Evropa prožívá v době, kdy předsednictví Komise oznamuje plán, který umožní uvolnit na obranu EU přibližně 800 miliard eur. Plán nese název „Rearm Europe“ a evokuje tragické okamžiky „strachu a teroru“ z nedávné minulosti.
Evropa se v posledních třech letech bohužel také projevila jako neschopná iniciativy a diplomatické kreativity. Zdálo se, že je schopna pouze dodávat zbraně Ukrajině, která byla nespravedlivě napadena ruskými vojsky, ale nikoliv zároveň navrhovat a prosazovat konkrétní cesty jednání, která by tento krvavý konflikt ukončila. A nyní se chystá investovat, v návaznosti na podobné iniciativy ostatních světových mocností, přemrštěnou částku 800 miliard do zbrojení. Neinvestuje je do boje proti chudobě, do financování programů na zlepšení životních podmínek lidí, kteří prchají ze svých zemí kvůli násilí a bídě, do zlepšení sociálního zabezpečení, vzdělávání a školství, do zajištění humánní budoucnosti pro technologie nebo do pomoci starým lidem. Investuje je do navyšování arzenálů, a tím i kapes výrobců smrti, přestože vojenské výdaje zemí Unie již nyní převyšují výdaje Ruské federace. Je toto skutečně cesta, která má zajistit mírovou a prosperující budoucnost starého kontinentu a světa? Opravdu nám závody ve zbrojení něco zaručují? Je to skutečně klíč ke znovuobjevení našich kořenů a hodnot?
Místo toho, aby byl, jak navrhoval papež v jubilejním roce, zřízen Světový fond, který by konečně vymýtil hlad a podpořil udržitelný rozvoj celé planety, a to z pevně stanoveného procenta peněz vynakládaných na vojenské výdaje, plánuje se naplnit arzenály novými zbraněmi, jako by již nashromážděné atomové bomby dostatečně nehrozily jaderným holocaustem, který by mohl několikanásobně zničit celé lidstvo. Jako by ona třetí světová válka, kterou prorocky evokoval již před deseti lety Petrův nástupce, nebyla skutečnou hrozbou, kterou je třeba odvrátit. Namísto snahy vytyčit si aktivní a akceschopnou roli pro mír a vyjednávání hrozí, že se Unie sjednotí na eskalaci zbrojení.
Opět převládá to, co František v dubnu 2022 nazval „válečným vzorcem“, který vede k „investicím do nákupu zbraní“ se slovy „potřebujeme je k obraně“. Papež zmínil ochabování „velké a dobré“ vůle k míru, která charakterizovala období bezprostředně po skončení druhé světové války. S trpkostí poznamenal, že „o sedmdesát let později jsme na to všechno zapomněli. Tak se válečný vzorec vnucuje... válečný vzorec se vnutil znovu. Nemůžeme myslet na jiný vzorec, nejsme už zvyklí myslet na vzorec míru“.
Nepotřebujeme spíše takové lídry, kteří by se místo na zbrojení zaměřili na obnovení tohoto ducha a vedli dialog s cílem zastavit válku na Ukrajině a další války? Před dvěma lety František z Budapešti adresoval vedoucím představitelům Evropy a světa zásadní otázku. Za svá si vzal slova, která v roce 1950 pronesl Robert Schuman: „Příspěvek, který může organizovaná a vitální Evropa poskytnout civilizaci, je nezbytný pro zachování mírových vztahů“, protože „světový mír nelze zajistit jinak než tvůrčím úsilím, úměrným nebezpečím, která jej ohrožují“. Papež si pak položil otázku: „V této dějinné etapě je nebezpečí mnoho, ale ptám se, i když myslím na sužovanou Ukrajinu, kde je tvůrčí úsilí o mír?“.
Předvídatelný a předvídaný otřes, který zachvátil světový geopolitický řád, když došlo ke střídání stráží v Bílém domě, mohl vyvolat některé společné iniciativy ve smyslu, který naznačil Petrův nástupce, ve snaze ukončit krveprolití, k němuž dochází v srdci křesťanské Evropy. Kardinál státní sekretář Pietro Parolin v nedávném rozhovoru řekl: „Skutečný mír vychází ze zapojení všech stran. Při kompromisu nemůže mít nikdo všechno a každý musí být ochoten o něčem jednat. Jinak mír nikdy nebude stabilní a trvalý. K tomuto stylu se budeme muset vrátit, jinak se svět stane džunglí a budou existovat jen konflikty s jejich strašlivou daní v podobě smrti a ničení“.
Neměl by být jediným skutečným plánem, jedinou realistickou výzvou, která by dnes měla zaznít, namísto „Znovuvyzbrojení Evropy“ spíše „Mír pro Evropu“? Ptáme se na to, přičemž si za svá bereme slova papeže, který minulou neděli z pokoje v nemocnici Gemelli řekl: „Modlím se především za mír. Odtud se válka zdá být ještě absurdnější“.
