Z turistu pútnik (13): Koloseum

Koloseum, turistický emblém Říma, stojí již téměř dva tisíce let. Původní jméno Amphiteatrum Flavium, odkazuje k flaviovské dynastii, z níž pocházeli dva císaři, kteří jej vybudovali. Stavbu zahájil Vespasián v roce 70 a o deset let později dokončil jeho syn Titus. Obrovský amfiteátr mohl pojmout 55 až 87 000 diváků. Na co se přicházeli dívat do této velkolepé stavby? Ráno smrt a násilí, zvířata lovená lidmi nebo mezi sebou navzájem, v poledne veřejné popravy a večer gladiátoři, muži bojující mezi sebou na život a na smrt. 

Po 450 let se tu Římané scházeli na krutou podívanou sázející na nejnižší pudy, využívanou císaři jako nástroj k získávání přízně a podmanění lidu.

Právě v této krví nasáklé společnosti zapouštělo kořeny křesťanství. Šířit poselství lásky a pokoje mezi lidmi, pro které bylo největší zábavou násilí, se muselo jevit jako předem prohraná věc.

Krev křesťanů je také v samotných základech této stavby. Na místě, kde stojí Koloseum, si císař Nero nechal postavit obrovské umělé jezero, ve kterém se měl zrcadlit jeho Zlatý dům, Domus Aurea. Vodní plocha měla představovat moře v samém srdci Říma.

Terén pro svou novou ostentativní rezidenci získal císař díky jednomu z nejničivějších požárů v dějinách Říma, v roce 64. Když rozhořčení Římané protestovali a obvinili Nerona, že oheň sám založil, císař si snadno našel obětního beránka. Ukázal na křesťanskou komunitu a několik stovek jejích členů shromáždil k exemplárnímu potrestání. Mezi umučenými byl i svatý Petr, obviněný ze zločinu, který nespáchal.

Šíleného Nerona vystřídal vypočítavý Vespasián, který vybudoval amfiteátr z válečné kořisti přivezené z Jeruzaléma, aby nasytil choutky Římanů krví šelem, otroků a zločinců – v očích římských úředníků mezi nimi nebyl velký rozdíl.

Těžko si představit, proč by křesťané po pádu Římské říše chtěli mít s touto stavbou cokoli společného. A skutečně dlouhá léta Koloseum chátralo. Obrovská Neronova socha, přeměněná v Boha slunce, Sol Invictus, se zřítila při zemětřesení v 9. století, jižní zeď se rozpadla po zemětřesení v roce 1349. A kameny z chátrající stavby byly recyklovány na řadě nových římských budov.

Koncem 15. století se však pohled na Koloseum změnil – bylo spojeno se zprávami o utrpení křesťanů a zbožní Římané začali v jeho prostorách hrát pašijové hry. Nedlouho poté se v něm začaly konat křížové cesty. A v této tradici se pokračuje na Velký pátek dodnes.

Postupem času se Koloseum začalo proměňovat v místo památky na utrpení všech, kdo zahynuli při krutých hrách v amfiteátru, ať už byli zabiti zvířaty nebo povražděni gladiátory. Jejich utrpení nejlépe vyjadřovala vzpomínka na poslední hodiny Kristova života, kdy nesl kříž ke své vlastní nespravedlivé popravě.

Papežové nicméně posléze začali investovat do zachování pozoruhodné stavby navzdory jejímu hrůznému původu. Uvažovalo se dokonce o stavbě chrámu připomínajícího mučedníky prvních století uvnitř Kolosea. Nakonec však byla aréna v polovině 18. století pietně vyklizena a chráněna před dalším ničením. Papež Benedikt XIV. v ní nechal postavit čtrnáct zastavení Křížové cesty a prohlásil ji za posvátné místo zasvěcené prvomučedníkům.

V 19. století pak proběhly restaurátorské práce, které zpevnily a zakonzervovaly největší a nejlukrativnější turistickou atrakci Říma.

V roce 1650 namaloval jakýsi poutník vracející se ze Svaté země nad západním vstupem do Kolosea obraz Jeruzaléma a detailní pohled na město, doplněný vyobrazením Kristova ukřižování za jeho zdmi.

Drobná kaplička, skrytá v jihovýchodní části stavby, existovala snad již od 7. století. V 16. století se z ní stala oratoř Madonna della Pietà, Panny Marie Milosrdné. Dnes se do ní návštěvníci Kolosea nepodívají, kdysi však bývala cílem poutníků, kteří tu od roku 1777 mohli spatřit nuzáka, žijícího v troskách Kolosea. Páni na Kavalírské cestě ho nejspíš považovali za dalšího z žebráků. Poutníci však možná objevili, že to byl Římany milovaný svatý muž Benedikt Josef Labre. Zemřel ve věku 35 let v roce 1783, o sto let později byl prohlášen za svatého a je patronem lidí bez domova.

Sjednocení Itálie a sekularizace zbavily Koloseum všech křesťanských reminiscencí. Konec konců i papež byl vykázán za vatikánské hradby.

Nyní však, o 150 let později, se bronzový kříž do Kolosea opět vrátil. A každý rok město netrpělivě očekává papežův příjezd na Velký pátek.

Největší poselství, které nám Koloseum zanechává, tedy nevypráví o tom, jak se lidské bytosti mohou nechat oblouznit davovou fascinací násilím, ale přesvědčení, že poselství Kristova pokoje má trvalou moc přesvědčovat a proměňovat člověka.