PODCAST - Papežova katecheze: Představení Ježíše v Chrámě
Ve středu 26, února se nekonala pravidelná generální audience s papežem Františkem z důvodu jeho hospitalizace. Papež však zaslal text své Katecheze, která je dalším dílem z cyklu jubilejních katechezí roku 2025 na téma Ježíš Kristus, naše naděje. Dnešní 7. díl má název "Mé oči viděly tvou spásu" a týká se představení Ježíše v Chrámu.
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes rozjímáme o kráse „Ježíše Krista, naší naděje“ (1 Tim 1,1) v tajemství jeho představení v Chrámu.
Ve vyprávění o Ježíšově dětství nám evangelista Lukáš ukazuje poslušnost Marie a Josefa vůči Zákonu Hospodinově a všem jeho předpisům. V Izraeli vlastně neexistovala povinnost představit dítě v Chrámu, ale ti, kdo žili v naslouchání Hospodinovu slovu a chtěli se mu přizpůsobit, to považovali za hodnotný zvyk. Tak to udělala i Anna, matka proroka Samuela, která byla neplodná; Bůh vyslyšel její modlitbu a ona, když se jí narodil syn, ho odnesla do chrámu a navždy ho obětovala Hospodinu (srov. 1 Sam 1,24-28).
Lukáš tedy vypráví o Ježíšově prvním bohoslužebném úkonu, o úkonu, který se odehrává ve svatém městě, v Jeruzalémě, který bude cílem celého jeho putování od chvíle, kdy se pevně rozhodne tam vystoupit (srov. Lk 9,51) a jít vstříc naplnění svého poslání.
Maria a Josef Ježíše nezačleňují jen do dějin rodiny, lidu, smlouvy s Pánem Bohem. Starají se o něj a o jeho růst, uvádějí ho do atmosféry víry a zbožnosti. A oni sami postupně rostou v pochopení povolání, které je daleko přesahuje.
V Chrámu, který je „domem modlitby“ (Lk 19,46), Duch svatý inspiruje, promlouvá k srdci starce: Simeona, příslušníka svatého Božího lidu vychovaného v očekávání a naději, který živí touhu po naplnění zaslíbení, jež Bůh dal Izraeli prostřednictvím proroků. Simeon cítí přítomnost Hospodinova Pomazaného v Chrámu, vidí světlo, které září uprostřed národů ponořených „do tmy“ (srov. Iz 9,1), a jde vstříc tomu dítěti, které se, jak prorokuje Izajáš, „narodilo pro nás“, je to syn, který „nám byl dán“, „Kníže pokoje“ (Iz 9,5). Simeon objímá ono dítě, které, malé a bezmocné, spočívá v jeho náručí; ale ve skutečnosti je to on, kdo nachází útěchu a plnost své existence tím, že ho drží u sebe. Vyjadřuje to v chvalozpěvu plném pohnuté vděčnosti, který se v církvi stal modlitbou na závěr dne:
„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka
podle svého slova v pokoji,
neboť moje oči uviděly tvou spásu,
kterou jsi připravil pro všechny národy:
světlo k osvícení pohanům,
a k slávě tvého izraelského lidu.“ (Lk 2,29-32).
Simeon zpívá o radosti toho, kdo viděl, kdo poznal a může předat druhým setkání se spasitelem Izraele a národů. Je svědkem víry, kterou přijímá jako dar a předává ji druhým; je svědkem naděje, která nezklame; je svědkem Boží lásky, která naplňuje srdce člověka radostí a pokojem. Naplněn touto duchovní útěchou starý Simeon nevidí smrt jako konec, ale jako naplnění, jako plnost, očekává ji jako „sestru“, která nehubí, ale uvádí do pravého života, který již předvídal a v který věří.
V onen den není Simeon jediný, kdo spatří spásu v těle dítěte Ježíše. Totéž se stane Anně, ženě více než osmdesátileté, vdově, celé oddané službě v Chrámě a zasvěcené modlitbě. Při pohledu na dítě Anna oslavuje Boha Izraele, který právě v tomto dítěti vykoupil svůj lid, a vypráví o tom ostatním a velkoryse šíří prorocké slovo. Píseň o vykoupení těchto dvou starců tak uvolňuje hlásání jubilea pro celý lid a svět. V Jeruzalémském chrámu se znovu rozhořívá naděje v srdcích, protože do něj vstoupil Kristus, naše naděje.
Drazí bratři a sestry, napodobujme i my Simeona a Annu, tyto „poutníky naděje“, kteří mají jasné oči schopné vidět dále než jen na zdání, kteří umí „vycítit“ Boží přítomnost v maličkosti, kteří umí s radostí přivítat Boží návštěvu a znovu zažehnout naději v srdcích svých bratří a sester.
