PODCAST katecheze papeže Františka: Evangelium mohou hlásat pouze smíření lidé

Drazí bratři a sestry,

poté, co jsme rozjímali o Ježíšově setkání s Nikodémem, který Ježíše vyhledal, se dnes zamyslíme nad oněmi chvílemi, kdy se nám zdá, jako by na nás Ježíš čekal právě tam, na oné křižovatce našeho života. Jsou to setkání, která nás překvapí, a zpočátku jsme možná i trochu nedůvěřiví: snažíme se být obezřetní a pochopit, o co jde.

Takovou zkušenost pravděpodobně zažila i Samaritánka, o níž se zmiňuje čtvrtá kapitola Janova evangelia (srov. 4,5-26). Nečekala, že v poledne najde u studny nějakého muže, spíše doufala, že tam vůbec nikoho nenajde. Jde si totiž pro vodu ke studni v neobvyklou hodinu, kdy je velké horko. Možná se tato žena stydí za svůj život, možná se cítila souzena, odsouzena, nepochopena, a proto se izolovala, přerušila vztahy se všemi.

Chtěl-li se Ježíš dostat z Judska do Galileje, mohl zvolit jinou cestu a nemusel procházet Samařskem. Bylo by to také bezpečnější vzhledem k napjatým vztahům mezi Židy a Samaritány. Ale on chce naopak projít tudy a zastavuje se právě u té studny a právě v tu hodinu! Ježíš na nás čeká a objevuje se právě ve chvíli, kdy si myslíme, že už pro nás není žádná naděje. Studna je na starověkém Blízkém východě místem setkání, kde se někdy domlouvají sňatky, je to místo zasnoubení. Ježíš chce této ženě pomoci pochopit, kde má hledat pravou odpověď na svou touhu po lásce.

Téma touhy je pro pochopení tohoto setkání zásadní. Ježíš jako první vyjadřuje svou touhu: „Dej mi napít!“. (v. 10). Ve snaze zahájit dialog Ježíš ukazuje, že je slabý, a tak druhého člověka uklidňuje, dbá na to, aby se nevylekal. Žízeň je často, a to i v Bibli, obrazem touhy. Ježíš zde však žízní především po spáse oné ženy. „Ten, který žádal o nápoj,“ praví svatý Augustin, „žíznil po víře této ženy“ (Homilie 15,11).

Jestliže Nikodém přišel za Ježíšem v noci, zde se Ježíš setkává se Samaritánkou v poledne, v době, kdy je nejvíce světla. Jedná se o skutečný okamžik zjevení. Ježíš se jí dává poznat jako Mesiáš a také vrhá světlo na její život. Pomáhá jí nově vyložit její životní příběh, který je komplikovaný a bolestný: měla pět manželů a nyní žije s šestým, který není jejím manželem. Číslo šest není náhodné, ale obvykle označuje nedokonalost. Možná je to narážka na sedmého ženicha, který konečně nasytí touhu této ženy po opravdové lásce. A tímto ženichem může být pouze Ježíš.

Když si tato žena uvědomí, že Ježíš zná její život, přesune rozhovor na náboženskou otázku, která rozděluje Židy a Samaritány. To se někdy stává i nám, když se modlíme: ve chvíli, kdy se Bůh dotýká našeho života s jeho problémy, se někdy ztrácíme v úvahách, které nám dopřávají iluzi úspěšné modlitby. Ve skutečnosti jsme ale vztyčili ochranné bariéry. Pán je však vždycky větší a oné Samaritánce, s níž by podle kulturních šablon neměl ani promluvit, zjevuje to největší: mluví s ní o Otci, kterého je třeba uctívat v duchu a pravdě. A když tato žena po dalším překvapení poznamená, že v těchto věcech je lepší počkat na Mesiáše, řekne jí: „Já jsem to, který s tebou mluvím“ (v. 26). Je to jako vyznání lásky: Ten, na koho čekáš, jsem já; ten, který může konečně odpovědět na tvou touhu být milována.

V tu chvíli se žena rozběhne, aby zavolala lidi z vesnice, protože právě z tohoto prožitku lásky pramení poslání. A jaké jiné poselství by mohla přinést, ne-li svou zkušenost, že byla pochopena, přijata, že jí bylo odpuštěno? Je to obraz, který by nás měl přimět k zamyšlení nad hledáním nových způsobů evangelizace.

Stejně jako zamilovaný člověk i Samaritánka zapomíná svůj džbán u Ježíšových nohou. Tíha tohoto džbánu, který nosila na své hlavě, jí při každém návratu domů připomínala její stav, její neutěšený život. Nyní však tento džbán položila k Ježíšovým nohám. Minulost ji už netíží, protože se s ní smířila. A totéž platí i pro nás: abychom mohli jít a hlásat evangelium, musíme nejprve položit tíhu své minulosti k Božím nohám, odevzdat mu tíhu své minulosti. Evangelium mohou přinášet pouze smíření lidé.

Drazí bratři a sestry, neztrácejme naději! I když se nám náš život zdá těžký, komplikovaný, možná dokonce zmařený, vždy máme možnost odevzdat ho Bohu a začít svou cestu znovu. Bůh je milosrdný a vždy na nás čeká!